Nepotkaly se u Kolína, ale leta páně 2014 u Pramínku a u Studánky…..

Marjánka

Narodila jsem se leta páně 1982 do rodiny plné úžasných lidí, mezi které patřila také má prababička Marie Fischerová Kvěchová, která ve svých kresbách a studiích nejen zachycovala krásu  lidového kroje, ale v začátcích své tvorby byla také textilní výtvarnicí a návrhářkou v Zádruze.

Když se pravnučka narodila, nechali ji bábince pochovat v náručí, a ta poprosila svojí múzu, aby Marjánku políbila. Od té doby jsem snila o tom, že jednou budu malovat, kreslit a navrhovat. Řízením osudu se přihodilo, že jsem byla přijata na Střední uměleckou školu textilních řemesel na obor Krajkářská a vyšívačská tvorba, a protože  na mne múza dohlíží, tak jsem nakonec vystudovala také Oděvní návrhářství na TUL v Liberci, na katedře Designu.

Protože cesta životem je košatá na sbírání zkušeností, bez kterých to nejde, tak jsem pár let sbírala zkušenosti v různých oblastech včetně divadla, až jsem se jednoho dne rozhodla tu vlastní dílnu založit. A protože múzy nikdy nespí, poslala mi ta moje na pomoc s první zakázkou pro Studánku do cesty Evu,která kromě toho, že je vystudovaný dramaturg, už dávno šila kroje pro soubor Pramínek a nejen, že zrovna potřebovala pomoc, ale zrovna hledala nějakou Marjánku, kterou by mohla lecčemu naučit. Tak se zrodila myšlenka spojit to všechno dohromady – vystudované se zděděným, a zrodila se dílna Kroje Marjánka, ve které vznikají nejen kroje a kostýmy pro folklorní soubory, ale občas také kopie krojů se vším všudy.

Bábince za múzu děkuji, doufám, že nade mnou stále bdí, a budu se snažit v tomto odkazu dál pokračovat. 🙂

Eva

S lidovým krojem jsem se potkávala už jako malá holčička. Pocházím z rodiny, která se věnovala lidové písni a tanci a tím pádem i krojům.. Jako dvouletou mě pro jistotu přivazovali ke stolu, abych nestrkala ruce pod šlapadlo šicího stroje, když se u nás doma šily kroje pro soubor Radost v Karlových Varech. O svůj první kroj (byl to kyjovský) jsem se poctivě dělila s panou Andulou. Byly jsme tehdy stejně velké. Mám ho dodnes i s Andulou. Moje první literatura byly publikace o krojích paní Stránské a paní Šotkové. Byly tam krásné obrázky. Tehdy jsem si řekla, že jednou, až budu velká, tak Andulu obléknu do všech těch krásných krojů, které pro ni ušiju. To jsem ještě nesplnila, ale kroje pro soubory a pro milovníky tohoto krásného odkazu našich předků šiju už třiadvacet let. Posledních pět tak činím spolu s Marjánkou, která, jak doufám, bude jednou pokračovat i beze mně a třeba dojde i na všechny ty kroje na mou Andulu.